Na druhý konec zeměkoule- Nový Zéland

03.04.2014 15:39

Autor: Eliška Hanáková

 

Babička mi jako malé holčičce vštěpovala, abych byla skromná, pokorná a spokojila se s málem. Její rady jsem si vzala k srdci a rozhodla se s vidinou povznesení ducha, že mi ke štěstí bude stačit opravdu málo. Třeba zpáteční letenka na Nový Zéland. Babička by byla pyšná!

Letenky do ruky a jedem!

Když mi sestra na podzim léta páně 2012 odlétala na roční cestu po Novém Zélandě, upřímně a z celého srdce jsem jí záviděla. Kdo by tvrdil, že nezáviděl, tak by zaručeně lhal. O tom, že bych se tam i já kdy mohla podívat, jsem mohla jenom snít. A i tak by to byly dost odvážné sny. Každopádně, když úvod hodně osekám, tak se nemožné stalo realitou a já jsem s přítelem kupovala letenku. V půlce listopadu loňského roku jsme se za zvuku slavnostních famfár nalodili na letadlo a nervózní čekali, co teda jako bude. A teda jakože bylo!

Po úvodních imigračních peripetiích, kdy jedna z novozélandských úřednic, která zřejmě neměla svůj den (nebo naopak ho zrovna měla) a chvilku váhala, zda nás vůbec na půdu Nového Zélandu pustí, jsme se ve zdraví alespoň fyzickém ocitli na vytouženém druhém konci světa. A show mohla začít.

Jedno auto, čtyři lidi, pět týdnů

Po představě, že v sestavě čtyř lidí, narvaných do jedné malé dodávky budeme cestovat pět týdnů, mi nebylo moc dobře. Ale říkala jsem si, že něčím to úžasné dobrodružství musí být kompenzováno. Mezi námi a s odstupem času, to nebylo zase tak hrozné. Možná i tím, že auto mělo ve své základní výbavě stan, který jsme s radostí okupovali.

Díky naprosté připravenosti a neskutečným organizačním schopnostem mého stínového švagra, jsme měli na každý den naplánovaný přesný harmonogram. Naše protestování a námitky byly zamítnuty a smeteny za stolu. Tudíž nám nezbývalo než držet „ústa“ a krok a jet podle harmonogramu. A že se šlapat brázdu opravdu vyplatilo. Hned v prvních dnech nám připravil lavinu překrásných zážitků. První velká zastávka nás čekala v Milfordu. Výlet  lodí mezi obřími horami, vodopády a lachtany, která vedla až k oceánu. Připadala jsem si jak Alenka v Říši divů, která nechápe, že něco takového na světě vůbec existuje. Byla to prostě pecka, kterou jsem si užívala přikovaná k zemi a s pusou do kořán. A tak to zůstalo celou dobu. Beze srandy.

Hory, doly

Důležité je upozornit na to, že na Novém Zélandu je opravdu hodně hor. Když myslím hodně, tak to znamená, že jsou všude. Tudíž by člověk neměl být překvapený ze zjištění, kolik pochodů smrti po horách ho čeká. A už vůbec by neměl být překvapený, když se dozví, že nejde o nějaké krátké procházky, ale drsné tracky na několik hodin. Můj první track trval v té době nekonečných šest hodin v počasí, že by do něj člověk ani toho chudáka psa nevyhnal. Zvládla jsem ho ale s naprostou bravurou a s pocitem, že to byl můj životní výkon. V tu chvíli jsem ale netušila, že mě pravá noční můra, proti které byl tento šesti hodinový výlet procházkou v růžovém sadu, čeká. Tato noční můra se jmenovala Taranaki. Byla to sopka, která měla krásných 2 518 m.n.m. Nikdy nezapomenu na to, když jsem ji poprvé v dálce uviděla z okénka auta a označila jsem ji mylně za horu Mordor z Pána prstenů. Okamžitě jsem byla uvedena na pravou míru „wo co gou“ a s poznámkou že ji zítra šlapeme. Celou.

Pomsta Bohů – Taranaki

Náš track, který měl trvat hrubým odhadem devět hodin, jsme započali v 7 hodin ráno. Nasnídaní, vybavení a v dobré náladě jsme mohli vyrazit. První 2 hodinky byly v duchu odpočinkové nedělní procházky po obědě. Únava neměla v daný moment sebemenší šanci a víra,že to zvládneme, pomalu stoupala, pokud tedy člověk neudělal tu fatální chybu a nepodíval se na vrchol Taranaki, který ho ještě čeká. U horské chaty, která byla zlomovým bodem, jsme se setkali s českou rodinkou, která nás informovala, že dál nejde, protože v průvodci se dočetli, že se jedná o výstup náročný a doporučovaný pouze pro zkušené horolezce. Jelikož jsme žádného průvodce neměli a ani jsme si žádné informace o sopce nezjišťovali, byli jsme trošku v šoku. Ne, kecám. Naše sebevědomí spadlo k více nespecifikovaným záporným hodnotám a zoufalství by se dalo krájet motorovkou. Na Taranaki jsme se opravdu těšili. Po krátké rodinné poradě, která měla podobu švagrového prohlášeni „jdeme a uvidíme“ jsme tedy pokračovali jako správní dobrodruzi, které nějaké strašení z cestovních průvodců neodradí. Kdybychom věděli, co nás na Taranaki čeká, asi by se rodinná porada protáhla. Ve zkratce: několikahodinové škrábání po čtyřech v sopečném popelu, lezení po skalách, ledovec. Ovšem když se člověk dostal úplně nahoru, kde měl nad hlavou modrou oblohu a pod sebou honící se mračna, připadal si jako v nebi. Do slova. Zapomněla jsem, kolikrát jsem to chtěla otočit a jít zpátky, jak jsem zoufalstvím a únavou brečela. Tam nahoře to nemělo žádnou váhu. Připadla jsem si jako vítěz, největší borec. Sebevědomí šlo zase raketově nahoru. Ovšem jen do okamžiku, než si člověk uvědomil, že ho čeká ještě několik hodin dolů. Ale cesta dolů byla daleko příjemnější, než jsem si dokázala představit. Zásluhu na tom měli všichni ti kolem, kteří se ještě drápali nahoru. Nerada bych, aby to teď vyznělo nějak zle či zlomyslně a doufám, že mi budete rozumět, ale byl to vážně úžasný pocit ty chudáky sledovat. Tímto se jim zpětně omlouvám, a pokud se dostali až nahoru, tak jim skládám můj hluboký obdiv.

Jako na horské dráze

Jednou z výhod, kterou Nový Zéland má, je skutečnost, že přes den se můžete procházet po horských vrcholcích a k večeru se zrelaxovat na pláži. A jako by tento fakt Novozélanďanům nestačil. Obyčejné pláže jim zřejmě nestačily. Ne, oni musí mít pláže křížené s wellness. Zajímalo by mě, když Bůh rozdával při stvoření světa „přírodní bonusy“, ve které frontě jsme stáli my. Protože v téhle a ani na ty slušné politiky to nebylo.Ale jak taková pláž vypadá? Jednoduše tak, že pod pláží se nachází horké přírodní prameny, které skrz písek prosakují na povrch. V tomto případě se základním vybavením na pláž rozumí lopata. Čím větší, tím lepší. Postup už je pak jednoduchý. Vykopat jámu, lehnout si a užívat si horkou lázeň.

Jiná ves, jiný pes

Nový Zéland je naprosto odlišná země než Česká republika. Ve všem. Přírodou počínaje a lidmi konče. Příroda je krásná, čistá a podotýkám, že neznečištěná. A pokud ano, tak jsme si toho nevšimli. Lidé si tu přírody váží a nevím čím to, ale i turisti (překvapivě zahrnující Čechy) se k ní chovají s respektem. Ne že by naše turistická výprava byla složena z vyloženě bordelářů, ač musím uznat, že já osobně zrovna pedant na pořádek nejsem, ale ani nás za celou dobu nenapadlo po sobě kdekoliv nechat jediný papírek. Poctivě, chvílemi připomínající mobilní bezdomovce, jsme všechny odpadky schovávali a vyhodili až na místě tomu určeném. Kromě babičky by momentálně byli pyšní také aktivisti z Greenpeace.

 

NEbyrokracie

Lidé jsou tu milí, ochotní vám kdykoliv a s čímkoliv pomoci. Vezměte si například následovnou situaci. Jako správní turisté jsme museli mít zdokumentovaný každý krok, který jsme udělali. Tudíž když jsme zastavili na okraji cesty, abychom vyfotili tuctový výhled na moře, automaticky zastavilo každé projíždějící auto (a že to nebyla nijak zvlášť rušná silnice), aby se zeptalo, jestli se nám něco nestalo a jestli něco nepotřebujeme. Ruku na srdce, stalo by se tohle u nás? Odpověď je jasná, ne. A to je jen začátek.

 Co jsme dodnes nepochopili, byla tamní byrokracie, která ve své podstatě byrokracií ani nebyla. Všechno se dalo vyřídit u jedné jediné pracovnice na poště. Finance, sociální dávky, převod auta, prostě všecko. Jak je možné, že na Novém Zélandu stačí jeden člověk za přepážku a u nás máme na všechno úřady s tisíci státními úředníky? A perlička na závěr: čekání zabere maximálně dvacet minut. A to opravdu maximálně.

Cestu na Nový Zéland bych nařídila jako povinnost. Za prvé už jen proto, že se jedná o nejkrásnější místo na světě. Nikde jinde nic podobného nenajdete. Za druhé proto, že spojení tamní přírody, kultury a místních lidí je doslova magické. I kdybyste nechtěli, užijete si tam každou minutu. Otevře vám to oči, dobije baterky.